...když si myslíte, že vám nic neutíká.

8. června 2014 v 18:49 |  Absurdno
Taková krátká povídka. Možná i na zamyšlení. :)

"Věříš v nekonečno?" mladík, který sedával vedle už pár měsíců každý den, promluvil. Vzhlédl od knihy, kterou držel pokaždé v ruce a byl ponořen do jejích řádků a hleděl do bloku, kde vznikaly kresby černovlasého mladíka. Černovlasý na něj upřel tázavě své tmavé oči, které nikdy neprozrazovaly víc, než jim majitel dovolil. Nikdy jim nedovolil prozradit víc, než bylo zjevné, až do teď. Teď prozrazovaly zájem.
"Pořád kreslíš, nevnímáš, nepíšeš si zápisky, tak mě zajímá, jestli věříš v nekonečno. Že to všechno jednou budeš moci dohnat. Dohnat život." Výraz ve tváři černovlasého se nezměnil, ale otázka ho zaujala. Dohnat život… Nikdy mu nepřišlo, že by mu život utekl. Spíš on utíkal životu skrze kreslení.
"Věříš, že si s knihami kupuješ čas?" otázal se na oplátku věčného čtenáře, kterého nikdy neviděl, že by se odtrhnul od knihy. I když psal, jedním okem koukal do knihy. Kniha k němu neodmyslitelně patřila, přesto malíře nikdy nezajímal, jenom věděl, že pokaždé sedí vedle něj.
"Proč? Kupovat si čas… To je bláznivé." Odpověděl a zaklapl knihu. Rozhovor ho opravdu velice zaujal a rozhodl se malíři věnovat plnou pozornost. Doufal, že to samé udělá i on, bude mu věnovat pozornost a pokračovat v rozhovoru.
"Myslíš si, že ti zbude dostatek času na to, aby ses mohl ponořit do příběhu tvého života? Myslíš, že sis toho času nakoupil dost, abys jednou odtrhl oči od stránek a začal žít?" malíř se na něj podíval a tváří se mu mihl pobavený úšklebek. Ovšem znovu se sklonil k bloku a dál jezdil po papíře jistými pohyby, pod kterými vznikal nový náčrtek. Mladíka s knihou mírně zaskočil, nečekal, že se ho zeptá na tu samou otázku, položenou jinými slovy. Nečekal, že se někdo na tuhle otázku vůbec kdy zeptá. Prohlížel si černovlasého, jak jistě kreslil, jeho tvář neprozrazovala nic z toho, jak se cítil uvnitř.
"Vlastně já se spíš snažím skrze knihy najít návod, jak proniknout do reality." Odpověděl zadumaně mladík s knihou. "Porozumět lidem, tomu, jak to všechno v realitě funguje." Napadlo ho, že si vlastně knihy pořizuje za účelem najít život.
"Lidé jsou nejjednodušší stvoření na zemi." Pronesl potichu malíř a dál si kreslil. Přišlo mu pošetilé, snažit se proniknout do reality, když z ní dokáže uniknout.
"Proto je stále kreslíš? Proč nekreslíš i zvířata nebo přírodu?" nikdy u toho tajemného černovlasého mladíka neviděl kresbu zvířete, stromu, rostliny, stále jenom lidé, v různých situacích, v různých pózách, s různými výrazy tváře. Vždy z nich bylo poznat, jak se člověk cítí.
"U lidí vždy poznáš, co cítí, na co myslí, ale za západem slunce se ukrývá mnoho složitého. Přírodní mechanismy, které je nutné pochopit." upřel na něj své oči, kterými se prohnal záblesk smutku.
"Pro mne je jednodušší pochopit přírodu než lidi. Také se v kreslení snažíš najít realitu?" mladík s knihou se na něj mírně pousmál.
"Ne… Já doufám, že realita v mých kresbách zabloudí a uvolní mě ze svých bolestivých spárů." Černovlasý se znovu podíval na svůj náčrtník, zaklapl ho a podal mladíkovi vedle. "Takhle vypadá realita, opravdu ji chceš zažít?" čtenář od něho vzal blok plný kreseb černovlasého a začal jím opatrně listovat. Všichni lidé měli bolestivý, smutný či nepřítomný výraz. Málokdo se usmíval nebo tvářil šťastně.
"Proč je většina lidí smutná?" otázal se malíře.
"Protože já vidím za jejich masky, vidím a cítím jejich starosti a trápení, cítím jejich realitu. Nechci to…" černovlasý složil svoji tvář do dlaní.
"Nenapadlo tě, že kdyby ses zaměřil na sebe a přestal zkoumat druhé, tak bys realitě utekl? Třeba bys přestal cítit jejich bolest, kdyby ses soustředil na sebe." Vyslovil svoji myšlenku nahlas věčný čtenář a snílek.
"Možná… Stejně tak ty bys ale mohl začít sledovat ostatní a snažit se je vidět takoví jací jsou. Možná bys tak dostihl realitu." Odpověděl malíř s hlavou stále v dlaních.
"Možná…" Povzdechl si mladík, když vracel černovlasému blok s kresbami a odcházel ze třídy, protože hodina skončila.
Druhý den, když malíř vstupoval do třídy, byl plný očekávání. Sednul si a zamířil pohledem k mladíkovi, který vždy četl. Poprvé ho viděl bez knihy. Seděl tam a sledoval lidi kolem sebe.
"Dneska nejsi ponořený do svého světa?" zeptal se černovlasý, sedl si na své místo a díval se na čtenáře.
"Dneska se nesnažíš zmást realitu ve svých kresbách?" vrátil mu stejnou otázkou.

"Myslím, že jsem potkal někoho, s kým stojí za to zůstat v realitě." Malíř se usmál. Poprvé ukázal někomu svůj úsměv, který mu druhý mladík rád oplatil.
 

Prodavač snů

10. prosince 2012 v 20:23 |  Absurdno
Myslím, že právě tohle noční tvorové přinášejí.

Řekni.
Kdo jsi?
Jsi člověk?
Nebo někdo jiný?

Přicházíš jak sen.
Po špičkách v tichu.
Cítím tvoji přítomnost.
Jsi vedle mě - tady.

Jak jen se jmenuješ?
Co tvé povolání je?
Díváš se na mě
a já v očích snažím se ti číst.

Oči mi prozradí,
duše tvá čistá není.
Jsi jenom podvodník bídný.
Jsi pouze prodavač snů znalý.

"Řekni, jaký chceš.
Já mám druhy všechny.
Sladký, můru noční
Já přinesu ti jakýkoli.

Tak si vyber!
Chceš vidět krev, smrt
nebo růžové květiny?
Já jich mám miliony.

Ne, nedívej se na mě tak.
Jenom sen se snažím prodat.
Za jakou cenu, se ptáš?
Ovšemže, za tvůj noční klid.

Tvůj spánek bude náležet mě.
To cenou za libovolný sen.
Já zaručím ti,
že přijde podle tvé libosti,
ale tvé oči budou otevřené,
zatímco já budu klidně spát."

Ta mocná genialita

5. srpna 2012 v 22:06
Abych pravdu řekla, ani jsem na tohle téma psát nechtěla, ale kamarádka mě přemluvila, ovšem nejsem si jistá, zda jsem radši neměla zůstat u toho, že nic nenapíšu. Moji myšlenku posuďte sami.
O genialitě, která se vyznačuje vysokým počtem bodů IQ (nad 140 bodů) si myslím, že je obdivuhodná a úžasná. Tak málo lidí se narodí a je obdarováno tímhle darem, který jim dává neskutečné možnosti ve vzdělání, i když třeba jenom v jednom oboru. Nadruhou stranu je to také prokletí, které jim jistým způsobem působí problémy, třeba tím, že je vyčleňuje z kolektivu, staví na odiv ostatním, mnohdy jako nějakou hříčku přírody. Ale o tomhle jsem psát nechtěla.
Moje myšlenky ohledně geniality se ubíraly jiným směrem. Přemýšlela jsem nad tím, že géniem se vlastně může stát kdokoli, když je v té správné společnosti, která mu ten pocit dá. Tím myslím, že pokud se objevíte ve třídě, kde většina lidí není obdařena velikou inteligencí a ta vaše stačí na to, je překonat, není tak těžké získat pocit, že jste geniální, na základě mnohem lepších známek, které dostáváte, protože standard je nastaven tak nízko, aby prošli i ti nejhorší studenti. To vás ovšem nedělá génii, jenom to poukazuje, že jste si mohli vybrat lepší školu a že doba je opravdu zoufalá, když střední škola přijme lidi, kteří by tam neměli co dělat.
Ten samý pocit geniality můžeme prožít kdekoli, v hudebním kroužku, kde vám to opravdu jde, když na internetu narazíte na blogy, kde se autorky fotí skoro nahé proti zrcadlu. Pocit geniality můžeme mít kdykoli, ale nesmíme se jím nechat pohltit a nedovolit mu, aby nám stoupnul do hlavy, protože až se jednou setkáme s realitou, mohli bychom tvrdě narazit na skutečnost, že jsme nanejvýš lepší průměr.
Ovšem i mezi lidmi, kteří získali pocit geniality, jsou opravdoví géniové. A je potřeba si takový lidí cenit, protože to právě oni nám mohou pomoci z finanční krize, která ovládá celý svět, to oni mohou přijít na léčbu, která dokáže vyléčit zatím neléčitelné nemoci, to oni možná vyřeší problémy, spojené se studenou fúzí. Takových lidí bychom si měli opravdu vážit mnohem víc, než třeba sportovnců.
 


Originalita vnitřní je mnohem cennější než vnější...

10. května 2012 v 20:20
Po dlouhém uvažování jsem se rozhodla, že i já přispěji svým názorem na originalitu. Musím říct, že když jsem si pročítala články, vytvořené na toto téma, narazila jsem pouze na pár zajímavých a nevšedních, ale většina z nich měla stejnou myšlenku. A to, že každý jsme originál.
Já osobně si to nemyslím. Je pravda, že se od sebe všichni lišíme, ale myslím, že to úplně originalita není, spíše znak srovnatelný s barvou vlasů, pleti. V téhle době je těžké být opravdu originální a teď nemyslím úplně oblečení, vlasy, styl, který vyznáváme. I když i tyto aspekty tomu hodně přispívají.
Mám na mysli spíše originalitu vnitřní. Způsob, kterým myslíme, nevšednost našich myšlenek. Tohle je podle mě opravdová jedinečnost. To, jak člověk přemýšlí, jaké má nápady a ne to, jak moc výstředně je oblečen. Protože být originální zevnějškem ještě nezajišťuje, že originálním budete i uvnitř. A originalita vnitřní je mnohem cennější než vnější, ta se nedá vytvořit.
Abych se oblékla a učesala výstředně, potřebuji přednostně odvahu. Nevím, jestli všichni, kdo působí nevšedně zevnějškem, jsou i nevšední uvnitř nebo se na sebe snaží pouze strhnout pozornost většiny.
Znám mnoho lidí, kteří se oblékají výstředně, a všimli byste si jich mezi stovkou lidí, ale když se s nimi bavím, nudím se. Jejich názory jsou stejné jako většiny, nemají své vlastní a uvnitř jsou prázdní. Nechci házet všechny do jednoho pytle, určitě jsou lidé, kteří jsou originální ve všech směrech. A pak znám také lidi, kteří vypadají obyčejně, ale jejich myšlenky a názory jsou tak neotřelé a jedinečné. Takových lidí si opravdu vážím, protože oni jsou ti praví zástupci originality a jich je potřeba.
Myslím, že člověk, který je originální, musí být i inteligentní. Protože když se podíváme na spisovatele jako třeba Villon, Verlaine, Wild, Rimbaud, ostatní prokletí básnici nebo generace beatniků a na jejich myšlenky, které vkládaly do svých knih, je zřejmé, že to byli opravdu vzdělaní lidé, kteří ukázali opravdovou jedinečnost. To samé malíři jako Pisaco, Vvan Gogh, Giuseppe Arcimboldo, lidé kteří se nebáli vystoupit z davu svými názory, myšlenkami, jinými styly než byly běžné v jejich době. Ano i tohle je o odvaze, ale o odvaze, která je o něčem jiném než o odvaze vyjít ven s hlavou obarvenou namodro. A určitě se odlišovali od většiny svým vzhledem, ale ne extrémně a ne úplně pro to, aby na sebe strhli pozornost, ale protože to byl prostě jejich styl, který k nim patřil.
Ale k tomu, aby lidé originalitu pochopili, musí být sami originální. Ne všichni pochopí myšlenky Rimbauda, které uschoval do svých básní. Musí se najít člověk, který má podobné myšlení, aby je mohl nalézt. A myslím, že takových lidí je čím dál míň. Já sama to vidím, pro mě opravdu originálních lidí je kolem mě zlomek, ale těch, co se originálními stali, až když se odlišili zevnějškem, je opravdu mnoho.
Tak tohle je můj názor, jak vidím originalitu a její nositele. Jaký je názor váš?

Můj anděl

28. ledna 2012 v 19:26 |  Absurdno
Vytáhni mě z hlubin.
Však ty víš jak.
Vytáhni mě prosím,
já nechci zapomínat.

Vidím tvá křídla.
Vím, že tam jsi.
Pohled do očí tvých,
je tak skutečný.

Slíbil jsi,
že tu budeš.
Slíbil jsi,
že nezapomeneš.

Nemám tu moc,
neumím létat.
Jsem jen prostý člověk,
kterému ubíhají léta.

Přesto když budu chtít,
můžu zapomenout na vše.
To v mé moci se ukrývá.
Navždy usnout,
nikdy nevzpomínat.

Přijde noc
a já uteču.
Noc,
ze které pochází slzy mé.

Nevím, zdali sen je tvá řeč.
Netuším, jak vím, že tu jsi.
Když mne objímáš,
jsem mezi živými.

Vidím tvé oči,
tak čisté jsou.
Vidím tvá křídla
než se ve spánku rozplynou.

„Osvoboď moji duši…“

22. září 2011 v 22:00 |  Absurdno
"Osvoboď moji duši…"
Tak sobecké to po mě chtít
"Osvoboď moji duši…"
Tak neuctivé o tom snít.

"Osvoboď moji duši."
Slova, za která se nestydíš.
"Osvoboď moji duši."
Slova, která hrdě pronášíš.

"Osvoboď moji duši!"
Přání, které zůstane nevyplněné
"Osvoboď moji duši!"
Myšlenky, které křičíš bez zábran

"Osvobodíš moji duši?"
Na to zapomeň
"Osvobodíš moji duši?"
Otázka, stále se vznášející ve vzduchu
"Osvobodíš moji duši?"
Já nikdy nevyslyším tohle přání.

"Osvoboď moji duši!"
Dovolil sis mi přikázat
"Osvoboď moji duši!"
Neostýcháš se na mě doléhat

"Osvoboď moji duši, prosím."
Žadoníš, když rozkaz nezabral
"Osvoboď moji duši, prosím."
V očích touhu máš
"Osvoboď moji duši, prosím."
O tom, co ztratíš, ponětí nemáš.
"Osvoboď moji duši, prosím."
Ani kdyby ses zabil sám.

"Tak co mám dělat?"
Nějaký důvod přece máš….
"Co když žádný není?"
Tak pořádně nehledáš…
"Proč neosvobodíš moji duši?"
Protože já životy neumím brát…
A v životě je o co stát.

Nevím proč....

13. května 2011 v 20:12 |  Absurdno
Srdce rozedrané
nad marnou snahou bytí,
na světě smutku a trápení.
Kterému nerozumím ani já,
proč bys měl rozumět ty?

Nevím, čím způsobena je moje zmatenost.
Nad tímhle vším.
Nevím, proč lidé cítí bolest,
nevím, proč se bojí.

Chci vědět všechno,
proč právě pláčeš
A já nejsem u tebe
proč doopravdy to tak smutné je.

Bojím se podívat ti do očí,
Co když v nich spatřím bolest?
Bojím se podívat ti do očí,
Co když v nich spatřím radost?


Řekni, že mě nenávidíš,
Abych věděla kdy odejít.
Prosím řekni něco,
Abych věděla, jak to nezničit.

Básně nemusí mít jména!

17. dubna 2011 v 20:45 |  Absurdno
Cestou bez tváře kráčet dál
Alejí smutnou
Tak jak sis přál
Ve snech svých
Tak často zdaných,
O létání nad krajinou
O viditelnosti tak neviditelné
a o smutcích tak šťastně prožívaných.
O prožitcích tebou neprožitých
A smysluplnosti nesmyslných věcí
Potkávajích tebe každou vteřinou
Pošetilou myšlenkou
Tebou vznesenou,
Nevyřčenou.
Jak básník beze slov
A malíř bez imaginace
Tvoje dny se zdají
Působíš na ostatní
Jako uprchlík běžných dnů
Na pokraji svých snů
Bloudíš realitou
Tak trpce se vznášející
Nad mořskou hladinou
Tvých očí.

Spát a snit?

10. dubna 2011 v 19:45 |  Absurdno
Unavena žít,
utápím se v očích tvých ,
ty říkáš něco,
co slyšet bych neměla.
Co moje srdce roztíná
a nevrátí nazpět.
Spát a snít
nebo jen tak dál jít,
cestou bez cíle.
Ztrácet se ve svých myšlenkách,
ztrácet ve svých pocitech,
obrazech zmatených,
malovaných největší škálou barev,
pocity neznámými.
Obrazy vytvořené v mysli mé,
podle slov tvých
kterými mě srážíš neustále dolů,
ani nejsou vyřčené.
Zhypnotizovaná vlastními odrazy
v zrcadlové místnosti,
moje oči, rty jsou tak uhrančivé - proč, proč?
Proč To dělám?
co vůbec dělám…
Co jsem já a co už někdo jiný…?

Nevím co to je.....

8. března 2011 v 21:08 |  Absurdno
ty nevíš,
co píšu,
nerozumíš mým slovům
však ta slova říkají
jaká doopravdy jsem.
je to tak jak to vypadá
je to ono
a nic jiné,
já a moje myšlenky na smrt
já a moje myšlenky na život.
Dotýkám se života,
je to tady
je to vedle mě.
Ten mistr ticha
stojí vedle
a všude kolem.
Zná pravdu
zná způsob,
je to tak
je to život.
Život je smrt
a smrt je život.
Ano je to polititování hodné.
Ta nostalgie,
co vyzařuje ti z očí
myslíš si, že je to láska,
láska, co cítíš,
ba ne
láska už není,
není to, to co si myslíš
je to jenom nostalgie a strach
z toho že zůstaneme samy.
Ano existuje sebeláska,
existuje zalíbení sama v sobě
ale neexistuje láska
v takové míře k druhému.
Však já mám pravdu.
jÁ vím jaké to je.
Mám ráda tebe,
ale sebe milují víc.
Víc než tebe,
mě záleží více na sobě
záleží mi na mém blahu
a to co cítím k tobě
je zalíbení.
A je to hrdinské
čelit životu
vzdát se všech iluzí a snů,
ale co mi potom zbyde,
nehraju si na hrdinu,
žiuju svůj život,
žiju ve svých snech,
žiju právě ted a ne potom.
Na deziluzi mi zůstane čas.
Budu hrdina tím,
že zůstanu sama sebou
a ne že budu jako každý jiný
v tohle světě
bez krásných záblesku snů, fantazie a šílených mých myšlenek.
A tu lásku přijmu
se vší pokorou,
uvítám ji v mém srdci,
snad se jednou dostaví
a budu milovat tebe,
naleznu ten smysl života,
to jediné na čem zaleží,
však ted cítím
jenom zalíbení ve tvém tělě
a možná minimálně ve tvém duchu.
Ano, vzrušené spojení těl
ale ne tak duší.
Naše duše nejsou jedna.
Věřím v to, že jednou bude,
někdy budeme jako jedna bytost,
ale není to ted,
není to v t tenhle mizivý okamžik,
který si chceme pro sebe ukrást
nelítostnému odtikávání času.
Jenom jeden jediný okamžik
falešných pocitů štěstí,
je to jako věc,
kterou si můžeme odnést,
kterou si můžeme uzamknout
do skříňky
a v nejhorší čas je znovu probudit.
Přebijí tu bolest
ten žal.
Bohužel netušíš,
že ukrýváš si jenom stesk a sebelásku,
neukrýváme si to kvůli nám
ale pouze kvůli sobě
pro naše budoucí blaho.
Je to jenom sebezničující strach
ze samoty,
nostalgie a naprostá blbost….
Vždyť samota mi pomáhá,
pomáhá mi pochopit,
kdo jsem, jaká jsem,
kam mám jí t
a co dělat.
Samota je mým nejlepším společníkem
za každé situace.
Přesto toužím po společnosti jiných lidí,
protože se samoty bojím,
bojím se pohlédnout na svůj pravý obraz,
ano ona mi ho ukáže.
A já se ho bojím,
proto radši budu s tebou,
s vámi,
abych se nemusela dívat
na to, jaká doopravdy jsem.
Bojím se ztratit sny,
iluze
a podívat se té zničující pravdě do očí.
Proto budu hledat lásku…

Kam dál